Posádka prestižního labelu Debemur Morti Productions letos hraje (opět) vysokou hru. Nedávno vytáhla z talonu trumfové eso od ULCERATE, které na sebe vzalo podobu dokonalého "Cutting The Throat Of God", a vybrala tak celý bank do posledního desetníku. Nyní však tasí blackovou kartu, na rubu disponující zlověstným logem AKHLYS, dalšího to výjimečného koně z jejich stáje. Pokud znáte poslední dvě desky těchto specifických Američanů, musíte očekávat, že tahle karta nebude mít na líci žaludovou osmičku, ale nejméně srdcového krále.

V řadách AKHLYS dlí jedna výrazná a po tvůrčí stránce celkem plodná osoba, a sice Kyle Earl Spanswick, jenž rovněž slyší na jméno Naas Alcameth. Tento lysý pán kolem sebe vystavil celou řadu projektů, jejichž tvorba jen těžko hledá padnoucího přirovnání. Někteří z vás budou určitě znát ten nejznámější z nich, a sice NIGHTBRINGER. Ty ostatní už tak vidět nejsou, nicméně i ony disponují ohromnou kvalitou (mám na mysli projekty BESTIA ARCANA a AORATOS). Přišel čas si o tom povědět něco více, neb na našich stránkách jsme se této osobité blackové subkultuře, jenž už dlouhé roky izolovaně pučí v Coloradu, zatím moc nevěnovali (pamětníci počátků našeho webu si možná vzpomenou na kapelu EXCOMMUNION, dávno zapomenutý to Spanswickův blackened deathmetalový projekt, jehož druhou desku "Superion" tu před dlouhými dvaadvaceti lety květnatě popsal jeden stejně tak zapomenutý redakční kolega).

Bohyně Akhlys v řecké mytologii symbolizuje mlhu, jež se rozhostí před očima smrtelníků v posledních okamžicích jejich života. Jdou dohledat i informace indikující, že její kompetence sahají ještě mnohem dále a zahrnují i management smutku, zoufalství a dokonce i různých druhů jedů. Tolik tedy krátká kulturní vložka, nyní se půjdeme podívat, jakými kompetencemi disponují ti, jenž zaštítili svoji produkci jejím jménem.

AKHLYS se snaží navázat na předešlý skvost "Melinoë", nicméně tentokráte tak činí až příliš násilnou formou. Notně přitápějí pod již tak obrovským atmosférickým kotlem a ještě více tlačí na pilu. Nemilosrdně válcují vše včetně snahy o upuštění páry a rozehrání alespoň malé vedlejší role, která by pomohla zničující sonický impakt "House Of The Black Geminus" alespoň trochu zmírnit. V těchto do extrému dotažených momentech jejich produkce začíná působit nepřehledně, příliš vrstevnatě a neproniknutelně. V těchto vyhrocených pasážích AKHLYS skutečně zosobňují onu zmíněnou mlhu, která však zahalí všechny tvůrčí myšlenky tak, že z nich dokážete rozeznat jen jejich kontury, zbytek možná odhadnete a nebo si ho budete muset rovnou domyslet. Schválně si zkuste po prvních třech skladbách na "House Of The Black Geminus" poslechnout úvodní dvě položky z "Melinoë". Je to jako by vám sundali s očí pásku, jako by z vás spadla těžká, dusivým dýmem nasycená deka. S prvními tóny "Pnigalion" nebo "Somniloquy" se ona všeobjímající mlha provázející poslední okamžiky umírajícího nešťastníka znenadání rozestoupí a on se rychle probouzí z horečnatého snu ruce natahujíce ke světlu, jenž dává neurčitým věcem tvar a šedým předmětům navrací jejich původní barvu.

Podobně příjemné pocity se dostaví až ve druhé polovině nové sbírky, kde AKHLYS konečně sundají nohu ze skutečně brutálně sešlápnutého pedálu a začnou kompozice více diversifikovat. Ukázkovým příkladem je deset minut trvající zábava s visačkou "Sister Silence, Brother Sleep", určitě nejlepší materiál na "House Of The Black Geminus". Zde už AKHLYS nejsou jen o strojovém feelingu, klaustrofobických klávesách, studených/hororových ambientních vsuvkách, ale i o nápadných melodiích, které je provázejí už od druhého alba "The Dreaming I" (debutová nahrávka "Supplication" vyšla s časovým odstupem a jednalo se o čistě ambientní záležitost, s aktuální tvorbou AKHLYS nemající mnoho třecích ploch). Právě na "The Dreaming I" jsem si vzpomněl při poslechu závěrečné položky "Eye Of The Daemon - Daemon I", jejíž alespoň trochu odlehčenější struktura dekorovaná výraznou melodickou linkou na druhou desku AKHLYS odkazuje.

Spanswick v jednom rozhovoru prohlásil, že není typem člověka, který na příchod inspirace čeká se založenýma rukama. "Musíš kvůli tomu krvácet. Dokážu sedět nekonečné hodiny, celé dny, aniž bych vyprodukoval jediný slušný riff. Pak z ničeho nic přijde ta jedna noc, kdy se vše prolomí a změní. Je to cyklus. Múza mluví kdy chce a jak chce". Tentokráte mluvila odtažitá múza, chladná a nevzhledná, ta která na nás vzhlíží z obalů desek AHKLYS. Naas Alcameth a spol zkoncentrovali notovou osnovu na maximum, z pompézní atmosféry vytvořili neproniknutelnou a z občasného tlaku udělali konstantní. Neříkám, že ve skladbách typu "Mask Of The Night-Speaking", či druhé singlovce "Maze Of Phobetor" se nejde zorientovat, ale není to zrovna jednoduché. První jmenovaná se začne profilovat až ve své poslední třetině (a to má skoro dvanáct minut) a abyste objevili alespoň náznak krásy té druhé, musíte se probojovat přes ostnaté disonantní bariéry, vířivý roj tremol a nekompromisní palbu Eoghanových bicích. V těchto případech si říkám, proč Naas Alcameth šel na věc takto radikálně, vždyť přílišnou intenzitou zabíjí okultní atmosféru i studenou krásu, tedy atributy, kterými byly druhá a třetí deska naplněny až po okraj. Při poslechu "House Of The Black Geminus" mám pocit, že by našemu principálovi možná prospělo podívat se do jeho u ledu uložené minulosti a oživit nějaké myšlenky z časů komponování skvostných sbírek typu "Holókauston" (BESTIA ARCANA), "Gods Without Name" (AORATOS) a nebo "Ego Dominus Tuus" (NIGHTBRINGER).

Pravda je taková, že Spanswick si zachoval svoji unikátní recepturu, nicméně vyhrotil ji více, než je zdrávo. "House Of The Black Geminus" často dotahuje věci do absolutního extrému a tlačí tam, kde by mohlo mnohem více variovat, proto ho hodnotím jako slabší svého předchůdce "Melinoë". I přesto, hlavně díky epesnímu závěru, nejde o špatnou desku. Navzdory výhradám se už teď těším, jakým jedem nás AKHLYS otráví příště. Pokud Naas Alcameth v tyglíku namíchá podobné ingredience, jaké použil na mnou výše vyčtených zpěvnících, nezachrání nás ani ty nejlepší protilátky.